V pátek 12. února 2010 byly v kanadském Vancouveru zahájeny 21. zimní olympijské hry.
My jsme je v budově školy v horní Libině předběhli, u nás totiž olympiáda proběhla již ve středu 10. února t. r.
Již ráno se řidiči kolemjedoucích aut ohlíželi a rodiče doprovázející děti divili, protože před vchodem do budovy se z vysokého mantinelu sněhu tyčila velká olympijská vlajka a všechna okna školní budovy byla vyzdobena olympijskými kruhy.
Po dlouhém těšení a přípravách nastal náš olympijský den.
Dopoledne jsme se ještě učili podle rozvrhu, ale společně jsme si ve třídách připomněli, jak probíhaly starověké olympijské hry, jak ty současné a také hlavní myšlenky olympijského hnutí.
Po obědě se již sportovci – děti z 1. B a 5. B – začali velmi odpovědně připravovat na závody. Každý si oblékl sportovní výstroj s olympijskými kruhy na hrudi. Rovněž sudí – paní učitelky a paní vychovatelka – se vystrojili. V antickém duchu to byly řecké bohyně – p. uč. Hamalová Afrodita, p. uč. Štenclová Hera a p. vychovatelka Salačová Athéna.
V průběhu olympiády se na nás přijel podívat ředitel školy pan Vojáček a pan zástupce Polcr. I oni byli dekorováni jako bohové – pan ředitel se stal Diem a pan zástupce Dionýsem.
Ve 13 hodin se na zasněžené školní zahradě konal slavnostní nástup všech sportovců. Zazněla hymna „borců“ We are champions od skupiny Queen, zástupci páťáků i prvňáčků vztyčily olympijskou vlajku a bohyně Athéna zapálila olympijský oheň, který hořel opravdu po celou dobu konání her.
Po slavnostním slibu sportovců, že budou zápolit čestně, začaly soutěže.
Například závody v tahání mladšího spolužáka na bobech, slalomovém běhu, běhu zručnosti s hokejkou a míčem, zdolávání kruhů, přemísťování sněhu a další. Různá sportovní klání trvala za neustálého povzbuzování a fandění téměř do 15 hodin. Děti samozřejmě bojovaly ze všech sil, jako správní reprezentanti, ale užili jsme si také spoustu legrace.
Nebylo poražených. Všichni zvítězili, a proto byli zaslouženě odměněni sladkostmi a teplým čajem. Akce byla velmi vydařená.
Olympijskou vlajku jsme schovali, možná na někdy příště.
Mgr. Eva Štenclová