Jak to všechno začalo? Když minulý rok dokázali deváťáci, že se umí vypořádat s nástrahami cyklistického kurzu a absolvovali cestu na Pastviny a zpět, mnohé tím překvapili. A vnukli nám tak myšlenku, proč neobnovit tradici, Vysoké Tatry pro devítky.
A ono to vyšlo, 3.6.2009 – 22:00 hod. místního času, stanulo v základním táboře železniční stanice Libina, 28 neúnavných, dobře vyspaných horolezců a horolezkyň a také
4 unavení, nevyspalí horští vůdcové.
Velitelský stan měl zastoupení v mnoha specializacích : Mgr. Jaroslav Vojáček (horolezci přezdívaný ŘÍĎA nebo JAROUŠEK) byl expert na extrémní pohyb po rovině a odpočinek v kleči, borovici kleči. Ing. Roman Hanák (v lezecké hantýrce nazývaný DŽEMELIO nebo také HRANÁK) byl odborník na fotografování a kamenování, tedy kamerování od 3000 m n. m. Mgr. Aleš Skála (alias KOUČ nebo též SANDOKAN) byl specialista na Skály- malé, velké, staré, mladé. No a Martin Voženílek (horolezkyněmi nazývaný MARTIN, horolezci VOŽA) byl nejlepší nosič těžkých břemen (např. kalimatky, Hanky Suché….)
Cesta vlakem – Olomoucké nádraží zeje prázdnotou, jen v čekárně se choulí mladý, staře vypadající muž. Sedáme si na volná místa a čekáme na vlak. „ Máte jízdenku?“ ozvalo se prostorem. Strnuli jsme, ale jen na chvíli, policista totiž mluvil na polospícího mládence.
„ Neeemmámm“, nesrozumitelným hlasem odvětil mladík. Chudáček, nemá jízdenku a ještě ho vyvádějí z tepla čekárny. Už se soukáme k vlaku, místenky do kupé nás zavedou do komfortního vagónu se stolečky, který je absolutně nevhodný ke spaní. Usedáme na plyš….zlatá červená koženka. 02:00 hod. ráno, polovina horolezčat spí v neuvěřitelných polohách, druhá polovina si pouští DRAM…….horští vůdci bdí, mají oči plné červených žilek a snaží se naleznout rytmus, který by je uspal, ve stále se opakujícím DRAMU. 06:00hod. DRAM vítězí, bdíme až do Popradu…DRAMA.
2. výškový tábor – Intercamp Tatranec v Tatranské Lomnici, dřevěné chatky s červenou střechou, bublá potůček, krásný výhled na hory, prostě romantika….některé horolezkyně marně doufají, že zde budeme trávit většinu výletu.
1. výstup – Monika Piňosová má puchýř na chodidle už na nádraží v Lomnici, už nelze couvnout. Starý Smokovec, jedeme zubačkou na Hrebienok. Chlapci hecují strojvůdce, aby přidal plyn – 80, 90 km/h…..plyn uniká, v přeplněném vláčku se nedá vydržet. Konečně na čerstvém vzduchu, vykračujeme si mírně do kopce, strměji do kopce…..začínají padat kroupy. Ze zadních řad pelotonu se ozývají sprostá slova a úlevy zoufalství. Např. : „Co z toho máte“?, nebo „ Jak mám takhle šlapat, když celej rok sedím za Okem“.
3. výškový tábor – Maxmiliánova vyhlídka cca 1600m n.m. Pěkný rozhled na hory, je zde tabule s popisky vrcholů. Pavel Ošťádal alias Oštěp zde nachází stopy po předcích – údaje z tabule: Zadný Oštěp, Predný Oštěp a Prostredný Oštěp. Mezitím dochází i chvost pelotonu …….. vražedné pohledy. Venda Tomsová poznává kvalitu bot Adidas, upadla ji půlka podrážky. Slepujeme ji textilní páskou…..zkouška pevnosti……drží, ale druhá bota ji ztrácí také. Slepujeme i druhou a Venda spolu s dalšími 10 horolezci a vůdcem JAROUŠKEM sestupují do 2. výškového tábora. Ostatní postupují k vrcholu, který je stále uvězněn v mracích. Už nejdeme mírně do kopce, ani strměji, jdeme extrémně strmě svahem a narážíme na sníh. „Pavlíčku, co to máš na nohách“? Oštěp neměl bačkůrky, ani pohorky, ale výletní tenisky, ze kterých mu koukaly holé, už dosti zarudlé kotníky. Při každém našlápnutí opustilo jeho boty alespoň půl litru vody,…..ale šel dál, je to hrdina. „Tak támhle už je vrchol, jsme tam za 30min.“, hecoval jsem skupinu. Na očekávaném vrcholu po půl hodině: „Tam to už je určitě vrchol, poslední hodinka k cíli“. Skupina mě proklíná, já se vymlouvám na mlhu. Podobných burcujících vět padlo ještě mnoho, než jsme po 4 hodinách konečně vystoupali na vrchol Slavkovského štítu, do výšky 2452 m n.m., kde byl poslední výškový tábor.
Vrchol: česká vlajka vlaje ve větru, Tatrami se nese národní hymna, plácáme se po zádech, chválíme se, dotýkáme se kovového kříže a mrzneme. Oblékáme si poslední suché svršky,…..ale stále mrzneme. Pavlovy kotníky mění barvu na modrou….nám už je tepleji.
Cesta zpět: „Nefoťte mě takhle zničenou“! nebo „Zítra už mě nikam nedostanete“! ………Pavlovy kotníky stále tmavnou. V 19:30 hod. se zničení belháme pro vysněnou večeři v campu.
A teď už pouze stručně:
Sladké usínání: „Dnes budou všichni krásně spát“, přizvukují si vůdcové a občas zívají. V polovině chatek je tma a klid, v druhé polovině zničené horolezkyně leží pod peřinou v riflích a šmínky na nich jen září. Horolezci se v zákrytu hecují, kdo dívky první navštíví. Pavel stále nemůže sundat mokré boty. Nakonec všichni blaženě usínají, pouze se svými zážitky. Vůdcové ale ani očičko nezamhouřili.
2.den: „Lanovkou ze Štrbského plesa k chatě Pod Soliskem a odtud pěšky 40 min. na Predné Solisko“. Většina horolezců mi nevěří a u chaty si zapíná stopky.
Vrchol: Cesta netrvala déle než hodinku a půl a už opět zní oslavné sprostonárodní písně. Všichni členové výpravy stanuli na vrcholu Predného Soliska ve výšce 2098 m n.m.
Cesta zpět: Hanka Suchá využívá Vožovy dovednosti a na jeho zádech zdolává závěrečné metry. Peťa Možíš se zranil o něco později, tak se teď jen rozčílený, s kotníkem jak papuč, belhá za nimi. Poslední foto u plesa a jedeme zpět do 2. výškového tábora.
3. den: Stávají se z nás vodomilové. Rochníme se, převalujeme se, plaveme si….jen zřídka, spíš poleháváme, ve vířivých bazénech, 38 stupňové vodě, tobogánech a saunách AquaCity v Popradu. Pavlovy kotníky začínají mít zdravou barvu a Peťa s Hankou už běhají jako laňky. Ještě že byl odpočinkový den zařazen až nakonec, jinak nás z vody do Tater nikdo nedostal.
A že to byla opravdu pohoda, to vám potvrdí naše vyprávění a zážitky, které už teď máme napořád.
Mgr. Aleš Skála